Jak zacházet s mylnými představami, které nás ničí?

Z pohledu „kognitivní teorie“ je charakter osobnosti tvořen tzv. kognitivními schématy. Jde o základní přesvědčení, na jejichž základě si člověk uspořádává myšlení a hodnotí události. Mnohdy se jedná i o nevyřčená, nevědomá přesvědčení o sobě, o světě kolem nás a o tom, co od něj můžeme očekávat. Tato schémata řídí pohled na sebe, druhé a svět i chování jednotlivce.

Tato schémata vznikají v dětství pod vlivem různých negativních zkušeností. Řadu let nemusejí ovlivňovat psychický stav člověka, ale mohou být aktivována nějakou traumatizující událostí. V takových případech může dojít k selhání osobnosti, které může navodit psychickou poruchu, například depresi či úzkost.

Lze hovořit o třech kategoriích schémat:

• Výkon – schémata týkající se nároků na sebe a potřeby úspěchu, např.: „Abych byl šťastný, musím být ve všem úspěšný“, „Pokud udělám chybu, znamená to, že jsem k ničemu“, „Musím být nejlepší ve všem, co dělám.“

• Přijetí – schémata týkající se potřeby být uznáván, milován, chráněn a přijímán druhými, např.: „Abych byl šťastný, musí mě uznávat všichni“, „Nemůžu žít bez lásky“, „Když se mnou někdo nesouhlasí, znamená to, že mě nemá rád“, „Moje hodnota závisí na tom, co si o mně ostatní myslí.“

• Moc – schémata související s potřebou mít události pod kontrolou, včetně potřeby síly, kontroly nad sebou i ostatními, např.: „Musím zvládnout vše sám“, „Nikomu se nedá věřit“, „Všichni mě musí poslouchat.“

Stabilitu schémat ovlivňuje asimilace, tedy hodnocení vnějších podnětů tak, aby odpovídaly existujícímu schématu. Člověk se zafixovaným schématem „Lidem se nedá věřit“ může například hodnotit neutrální či přátelské chování jako neupřímné. Tento proces může vést k tzv. „kognitivním omylům“. Psychickému selhání dochází zejména tehdy, když převažuje dlouhodobý negativní pohled na život, druhé lidi či sebe sama. Pokud člověk toto schéma považuje za jediné správné, silné negativní emoce mohou ovlivnit jeho psychické zdraví.

Mezi časté deformace myšlení patří:

• Nadměrná generalizace – z jedné chyby či situace vyvodíme obecný závěr, např.: „Nikdo si mě nevšímal, takže už mě nikdy nikdo nebude mít rád.“

• Svévolná dedukce – závěry na základě nedostatku informací.

• Selektivní abstrakce – člověk si všímá jen toho, co potvrzuje jeho přesvědčení.

• Přehánění a bagatelizace – nadměrné zdůrazňování některých situací a bagatelizování jiných.

• Personalizace – vztahování náhodných událostí na sebe.

• Dichotomní myšlení – myšlení v kategoriích „vše nebo nic“.

• Čtení myšlenek – usuzování o myšlenkách druhých na základě nejasných signálů.

• Katastrofické závěry – očekávání nejhorších důsledků.

• Diskvalifikace pozitivního – pozitivní jevy se převádějí na negativní.

• Argumentace emocemi – hodnocení na základě vlastního emočního stavu.

• Značkování – složitý jev je zjednodušen na jeden negativní atribut.

Procesy asimilace a akomodace probíhají neustále a pro zdravé fungování psychiky musí být vyvážené. Při rigidní asimilaci všech podnětů by člověk mohl ztratit kontakt s realitou, což může vést k paranoidním psychózám. Naopak nadměrná akomodace může vést ke ztrátě pocitu vlastního „já“.

Jak lze změnit své myšlení?

Existují nejméně dva přístupy. Jedním z nich je cesta racionálního myšlení – hledání faktů a pravdy o sobě. Druhou možností je duchovní cesta. Člověk může měnit své myšlení tím, že se otevře Božímu slovu a přijme Boží pohled na sebe. V knize Izajáš Bůh říká: „Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky ani vaše cesty nejsou moje cesty“ (Iz 58,8). Bůh o člověku smýšlí konstruktivně, plný naděje, což člověka může posilovat a rozvíjet.

K tomu, aby člověk změnil své smýšlení o sobě, je potřeba disciplína a pravidelná praxe. Každodenní četba Božího slova může člověka vést k uzdravování a postupné změně jeho mylných schémat.