V dnešní technicky vyspělé, ale paradoxně čím dál izolovanější společnosti mnoho lidí zoufale hledá svou identitu. Sebepoznání se stalo obrovskou investicí času, energie i peněz. Jungovy archetypy nám pomáhají proniknout do hlubších vrstev osobnosti, psychologické testy jako Myers-Briggs či Enneagram nabízejí strukturovanější pohled na naše chování. Populární kultura nás zaplavuje horoskopy, semináři a workshopy slibujícími odpovědi.

  • Přes všechny tyto možnosti však existuje zdroj identity, který přesahuje lidské systémy analýzy – kříž. Právě v něm vidíme, jakou hodnotu nám Bůh přikládá. Když se cítíme bezvýznamně nebo nedostatečně, stačí se podívat na Kristův kříž – tam je napsaná cena, kterou za nás Bůh zaplatil. Sebepřijetí, které tak často hledáme skrze psychologii, se zde stává něčím hlubším – odpovědí na Boží lásku.
  • Psychoterapie se snaží odhalit hluboké vrstvy naší existence – vrací se do dětství, prenatálních zážitků, ba i do nevědomí. Pokud ale chceme dojít ke skutečnému prameni naší identity, musíme jít ještě dál – až k bodu, kdy jsme byli „zrozeni z Boží touhy“. Naše existence není dílem náhody, ale věčného Božího záměru. V tomto Božím chtění spočívá nejhlubší důstojnost naší bytosti. Žádná bolest, selhání ani odmítnutí tuto pravdu nemohou vymazat. Boží láska k nám je trvalejší než vzduch, který dýcháme, než pokrm, který udržuje naše tělo. A právě v této lásce se nachází naše pravá identita a nejhlubší zdroj naší síly.
  • Kříž však není jen o naší hodnotě. Otevírá nám oči i pro hodnotu druhých. Sv. Pavel říká, že každý spolukřesťan je „bratr [nebo sestra], za kterého zemřel Kristus“ (1 Kor 8,11). To je nejzásadnější věc, kterou můžeme o druhém člověku říct: že za něj Kristus zemřel. Jeho společenské postavení, talent, věk či vzdělání jsou druhořadé ve srovnání s touto pravdou. Každý člověk, bez ohledu na své přednosti nebo slabosti, je natolik cenný, že Bůh za něj dal svého Syna.
  • Kdybychom se tímto pohledem nechali formovat, změnilo by to nejen naše vztahy, ale i celý způsob, jak se díváme na svět. Jen pokud tuto pravdu přijmeme do srdce, mohou naše vztahy získat skutečně křesťanský rozměr. Kristova smrt na kříži vytvořila pouto silnější než jakékoli rozdělení, na které jsme zvyklí. Ježíš zemřel, „aby shromáždil v jedno rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Když tuto perspektivu přijmeme, druhý člověk pro nás nikdy nebude jen anonymním kolemjdoucím, ale někým, koho Bůh nekonečně miluje. A právě to je základ pravé křesťanské lásky.