P. Jan Kaczkowski, Th.D. (1977–2016), byl významnou osobností polského katolicismu, známý svým empatickým přístupem k lidem a hlubokým porozuměním pro lidské vztahy. Nejen že teoreticky rozuměl lásce, ale dokázal ji reálně projevovat – a to zvláště ve své práci s nemocnými a umírajícími, kde jeho chápání lásky nabývalo zcela konkrétních rozměrů. Byl mužem velké odvahy, který navzdory vážné nemoci až do posledních dní svého života pracoval ve službě druhým. Jeho myšlenky o lásce, které shrnujeme do šesti výroků z jeho knihy Życie na pełnej petardzie. Czyli wiara, polędwica i miłość („Život na plný pecky. Tedy víra, svíčková a láska“), jsou svědectvím jeho hlubokého poznání lásky i křesťanské naděje.

  1. O Božím milosrdenství a lásce:
    „Nevím, jestli můj otec někdy formálně konvertuje na víru. Ale vím, že pro Boha je upřímná lidská láska velmi důležitá. Proto věřím, že Pán skrze pevné lano lásky, skrze milosrdenství, přitáhne mého otce před svou Tvář.“

    • Kaczkowski v tomto výroku klade důraz na vztah Boží lásky a lidského milosrdenství. Tento přístup je v křesťanské teologii zásadní, neboť uznává, že Bůh není vázán lidskými kategoriemi a konvencemi. Boží láska k člověku přesahuje formální vyznání víry a zaměřuje se na opravdovost, s jakou člověk druhého miluje. Kaczkowski zde poukazuje na to, že právě opravdová lidská láska je cestou, kterou Bůh dokáže přitáhnout každého k sobě.
  2. O podstatě kněžství a otcovství:
    „Otcovství nemůže pominout, láska nemůže pominout, kněžství – s nímž je třeba zacházet jako s otcovstvím – nemůže pominout.“

    • Kaczkowski přirovnává kněžství k otcovství, čímž odkazuje na křesťanské chápání kněze jako duchovního otce, který je povolán vést, chránit a poskytovat duchovní podporu svému „stádu“. Podle něj jsou kněžství i otcovství role, které přetrvávají skrze lásku, a přesahují jakékoli instituce či společenské rámce. Kněz podle Kaczkowského není jen funkcionářem církve, ale především milujícím duchovním otcem, což koresponduje s myšlenkou pastorační lásky v katolické církvi.
  3. O zodpovědnosti za lásku a povolání:
    „Lásku promarníš, když se o ni nestaráš. Povolání promarníš, když se ho vzdáš.“

    • Tento výrok odráží Kaczkowského pohled na lidskou zodpovědnost za dary, které dostáváme. Láska i povolání jsou pro něj závazky, jež vyžadují úsilí a obětavost. Podle křesťanské etiky je každý dar zároveň výzvou k službě – má-li být láska skutečná, nemůže zůstat jen u pocitu, ale musí se proměnit ve vědomou a aktivní péči o druhé. Podobně povolání, ať už duchovní či jiné, je pro Kaczkowského cesta, která přináší hluboký smysl, ale jen tehdy, když je vědomě naplňována.
  4. O prioritách a základních hodnotách:
    „Ne všechno se musí prosazovat za každou cenu. Důležité jsou základní hodnoty: laskavost, láska, blízkost a smysluplnost.“

    • Kaczkowski zde klade důraz na hodnoty, které formují vztahy a životní postoje. Místo honby za úspěchem či uznáním klade jako základní orientační body laskavost a blízkost. Smysluplnost a láska jsou pro něj klíčovými prvky křesťanského života, které umožňují člověku překonat vlastní omezenost a vnímat hodnotu druhých. Tento pohled rezonuje s principem „malých ctností“ v křesťanské etice, kde se pravá velikost člověka ukazuje ve vztazích a službě druhým.
  5. O nezištné lásce k druhým:
    „Miluji-li druhého člověka opravdovou, neegoistickou a utilitární láskou a záleží mi především na jeho blahu, pak mu nemohu nijak ublížit a skutečně v této lásce můžeme dělat, co chceme. Pak druhým člověkem nikdy nepohrdáme, nikdy se k němu nechováme jako k nějakému předmětu.“

    • Tento výrok vystihuje Kaczkowského pochopení lásky jako nezištného postoje zaměřeného na dobro druhého. Zdůrazňuje, že pravá láska nevyužívá druhého člověka k vlastnímu prospěchu, ale naopak mu vždy projevuje úctu a respektuje jeho důstojnost. Tento přístup je v souladu s křesťanskou etikou, která zavrhuje redukování druhých na prostředek k dosažení osobních cílů a místo toho vyzývá k naplnění přikázání lásky k bližnímu.
  6. O Boží lásce a touze po blízkosti:
    „Lze říci, že Bůh nechtěl být v lásce sám. Když se chlapec zamiluje, napíše na strom: „Miluji Jolku“. A je ochoten pro ni udělat cokoli. To je náš lidský citový výlev, který je pouhým stínem Božího vztahu k nám.“

    • Kaczkowski zde přirovnává lidskou zamilovanost ke vztahu mezi Bohem a lidmi. Láska jako základní princip Božího vztahu k lidstvu odráží podle něj hlubokou touhu po vzájemné blízkosti, která se v lidském měřítku může zdát nedostižná. Tímto výrokem odkazuje na učení o stvoření a vykoupení, kde Boží jednání vychází z lásky k člověku a přání sdílet s ním přítomnost. Lidská láska, ač neúplná, odráží tuto božskou lásku a dává nám zakusit alespoň záblesk toho, jaký vztah Bůh k lidem má.

Tato vyjádření P. Jana Kaczkowského ukazují na hlubokou teologii vztahu a lásky, která čerpá z křesťanského pohledu na svět a z evangelia. Skrze konkrétní životní zkušenosti se jeho slova stávají životními poučkami, přístupnými i lidem mimo církev. Kaczkowského poselství je tedy současně osobní a univerzální: láska je cestou, která přesahuje osobní zájmy a zůstává jedinou skutečnou cestou k pravé plnosti života.